Týden první…aneb Lost in Translation and Time (A.K.)

Zdravím všechny, ať jste kdekoliv. Toto je první část mého blogu o mé první cestě do Ameriky, kam jsem se vydala na svůj první jazykový pobyt v zahraničí. Jak říká stará pravda, všechno je jednou poprvé. Někdy má člověk pocit, že když nestihne bláznivou cestu, někdy kolem puberty nebo vysoké školy pak už to nemá cenu. Jenomže cenu svého života si určujeme sami, tak proč si nezvýšit hodnotu?

Těsně před odletem jsem měla schůzku s Willem, který mi dal základní informace o škole, ubytování i o městě, ale to nejdůležitější co mi předal byla informace o mně samotné. Řekl: „Češi a Slováci mají jeden základní problém s cizím jazykem. Stydí se! “ A je to tady. „Co řeknou lidi? Co si o mně budou myslet? Budou se mi smát? Řeknou, že jsem trapná a pošlou mně stydět se do kouta? Ne, už ne! Baby přece nebude sedět v koutě!“ Zapomeňte  na ostatní lidi, a vzpomeňte si opět na sebe sama! Žijeme ne krátký, ale podle mě dost dlouhý život na to,  aby mohli zažít aspoň část z toho, po čem opravdu toužíme. A bez zkušeností, bez odvahy, bez víry ( v cokoliv) a bez touhy rozvíjet se, to jde je těžko. Ať je váš únik od běžné reality jakýkoliv.

IMG_2153IMG_2201

Ať se připravujete jakkoliv, dřív nebo později přijde něco co vás položí. Na mne to přišlo snad hned jak jsem vystoupila z letadla. „Ups je to tady, jsem za oceánem, úplně sama a na místní poměry s dost chabou angličtinou. Vše co jsem si myslela že umím, najednou jako by nebylo, ale od toho tady sakra jsem, říkám si celou dobu. To jsi přesně chtěla, tak tady to mas! Welcome to San Diego!

V pondělí přišel den D a aktivita kvůli které jsem tady. Škola. Naposledy jsem byla ve škole před 10 lety, hm… Beru propisku, debilníček, baťůžek hodím na záda a kráčím si jako někdy dávno 1.září. Chybí mi snad jen copánky s kopretinou a kytička pro novou paní učitelku…

IMG_2147IMG_2226-2

Na škole CEL Pacific Beach mě čekal vstupní test, který byl pro mne něco jako tipování v kasinu a následné zařazení do třídy, obavy jsou téměř pryč. Ve třidě je malý počet studentů, což zaručuje osobní přistup a navíc jako bonus máme mladou, velmi milou učitelku. Výuka probíhá velmi hravou, nenásilnou metodou, často si povídáme jen tak, o tom co nás napadne. Učebnice je něco jako základní kámen, na kterém se staví, ale komunikace ve skupině je něco jako posvátna mantra. Pomůže mi to mluvit a o to mi šlo. Nestydět se a nebát se. Je jedno jak mluvíte, nikdo vás za chyby nepokárá, ani nedostanete nedostatečnou, jen vám to pomůže rozvinout svůj mozek o další level.

Škola, jak už víme, není všechno. Nejlepší je život a tak se snažím i tady žít naplno, objevuju nové místa, toulám se, někdy mám odvahu si jen tak s někým „pokecat“ a někdy jen tak poslouchám lidi na pláži, nebo u bazénu, když zrovna na mně svítí kalifornské slunce. První týden je u konce… Chvílemi oslňující, jindy se slzičkou v oku po chybějícím objetí, ale hlavně je to týden který mi dodal sílu,  protože život není až tak krátký, abychom si nestihli splnit sny…

Pokračování příště 🙂

Vaše A.K.

IMG_2240IMG_2170